Ahoj,

už jsem tu jednou napsala a je fajn vědět, že v tom nejsem sama.

Od malička jsem byla stydlivá. Neměla jsem moc kamarádů. Pouze pár. Ale za to dobrých. Každý si myslel, že se prostě jen stydím. I já si to tak myslela. Aby toho nebylo málo, otec mi dost často sebevědomí ještě více shazoval např. pokud jsem měla dlouho puštěnou vodu, už začal mamce, že ji půjde vypnout, což nahlodávalo mou i její psychiku. Jindy zas nemohl překousnout, když jsem byla na záchodě a větrák jsem měla zapnutý. U mamky se poté projevila SF - deprese. A později i rakovina (to mi bylo 11 let). Jindy mě zas rozhodilo, když jsem jela s kamarády v autobusu, který byl přeplněn a nějaké důchodkyně se začali rozčilovat, že stojíme u dvěří. Ale kde jsme měli stát, když byl autobus plný, že?

Když jsem přišla na střední a poznala spolužáky, začala jsem se mezi nimi projevovat sebejistě. Ale jakmile jsem šla mezi neznámí kolektiv, hned mi bylo špatně. Měla jsem dokonce i strach z naší učitelky na ČJ. Každý den ráno, kdy jsme měli mít češtinu, jsem doma zvracela a hodněkrát jsem i nešla do školy, protože mě neskutečně z nervů bolelo břicho.

Minulý rok v únoru, kdy jsem měla před maturitou, skončilo jedno forum, kde jsem byla dlouhou dobu, což mě úplně položilo. Ale pak jsem se oklepala a šla dál. Jenže jsem se nervovala s maturitou a každou přestávku mezi vyučováním a každý den ráno před jízdo do školy, jsem seděla na WC s průjmem. Ke konci jsem se musela dovolovat i v půlce hodiny. Maturitu jsem s vypětím všech sil zvládla. Kupodivu, někdo měl strach, že to nebude umět, já měla strach, že se popopo.

Po maturitě, jsem byla tři měsíce doma. V září jsem šla na úřad práce a oběhávala firmy. Nejen, že každá cesta MHD byla pro mě utrpení, ale i obyčejné volání mě dokázalo rozhodit. Obchody pro mě byly tabu.

Jednoho dne jsem si přečetla článek o SF a přišla na to, že mám přesně ty problémy, které tam popisují.

Od prosince chodím k psychiatrovi a beru Sertralin 100mg a Quentiapin 100mg na SF spojené s depresemi. Je to lepší. Ale do obchodů a MHD si troufnu pouze s někým známým (nejčastněji s babičkou). Na samotné procházky si pouze troufnu, když je tma a nikdo není venku. Pokud mám někam jít, musím překonávat neskutečnou nervozitu. Ale přemáhám se. Některé dny mám fakt silné deprese. Ale jiné dny se cítím v pohodě. Kdybych mohla, nejraději bych celý život zůstala doma. Ale bohužel, tak to nejde a musím bojovat...

Ahoj Zuzi!
Proslas teda kus cesty uz.
Docela ve me vyvolava neprijemne pocity, v kolika situacich te sf provazi.

V teto souvislosti si rikam a chtel bych se zeptat, zda jsi neuvazovala o tom, ze bys na sobe zacala nejak pracovat. Myslim nejakou lecbu socialni fobie a depresi. Protoze bez lecby se z toho samozrejme sotva kdy dostanes. Nepremyslis teda o nejake lecbe sf a deprese?

Ahoj Zuzi, zajímalo by mne, zda sis našla nějakou práci a nebo jsi doma?Pokud správně chápu, zřejmě jsi na úřadu práce.
Já pracuji jako prodavačka, každý den musím mluvit s lidmi, někdy bych nejraději utekla a jindy si říkám, že vzdát to, by znamenalo konec, zavřela bych se do ulity a nevylezla..
U nás se SF znamená každý den přemáhání a boj sama se sebou.
Je dobře, že to nevzdáváš a bojuješ.
Držím pěsti.
V.

Alieno: rozhodně chci začít chodit na psychoterapie. Otázka je kdy. Otec je teď skoro půl roku doma a má situace se vrací tam, kde jsem byla. Skoro každý den mě něčím vydeptává. např. nedokáže se do mě vcítít a myslí si, že se mi prostě pracovat nechce i když se mu snažím vysvětlit, že SF je jako chřipka. Také si nemůžeš říct "jsem naprosto zdráv". Včera večer už jsem se rozbrečela z toho, že se vracím tam, kde jsem byla a cítila jsem, jakobych měla kámen na hrudi. Ale mamka to se mnou proprada. Ona totiž také má SF a k tomu ještě měla dvakrát rakovinu. Takže je v invalidním důchodu. Ve středu jsem byla u doktora a nabídl mi důchod. Řekla jsem, že to nechám na něm a on říkál, že to probere s mamkou. Ale myslím si, že by to bylo nejlepší. Musím se z toho trochu dostat, abych byla schopna vůbec dojíždět na psychoterapie, které jsou docela daleko od mého bydliště.

nediva: ahoj, jsem doma. Přemáhala jsem se defakto celý život, ale teď už cítím, že si potřebuji odpočinout. Jsou dny, kdy si zalezu do postele a nevylezu. Ale život nevzdávám. Mám malého synovce, který mě vždy dokáže rozveselit. Jsem ráda, když zvládnu zajít do obchodu. Ale zatím si troufnu pouze s někým a preferuji procházky, v noci, kdy nikdo nikde není. Jak to možná i znáš, součástí SF je většinou i "neustálé negativní přemýšlení". V reálu to vypadá, že se na tebe jenom člověk špatně podívá a už si myslíš, že tě nenávidí a pomlouvá. Hodně energie mi dodává mamka a babička, které mě podporují. Rozhodně jsem to ale se světem nevzdala. Avšak preferuji kontakt přes internet.

Víte co je nejhorší? Že já čím dál častěji zase myslím na smrt,zjišťuju,že já do této společnosti nepatřím,necítím se v ní a nemám si s nimi co říct,žiju ve špatném čase a době.Já jsem idealista a romantik jak poleno,ale kdo je dnes takový? Myslím,že jsem sám,připadám si jak v jiném světě,oni nerozumí mě a já jim.S kým můžu obdivovat krásu hor,oblohy,údolí a řek? Poslouchat kapky deště a hlas zvonů?S kým můžu sdílet vášeň pro poezii,umění,vážnou hudbu,památky? Dnes už skoro nikdo nemá romantické srdce,já žiju v cizím světě a oni mi nerozumí.Není pak smrt vysvobozením? Četli jste někdo Utrpení mladého Werthera od J.W.Goettheho?

mjölnir: Nedávno jsem četl knihu Fatu-Hiva od Thora Heyerdahla. Na začátku popisuje, jak hledal dívku pro splnění svého plánu, žít v přírodě někde na ostrově, kam nedolehla civilizace. I dnes jsou dívky, které milují romantiku, přírodu, poezii a krásno, takové se hůř hledají, ale určitě jsou. Zvlášť věřící dívky hledí víc na vnitřní bohatství. Co zkusit nějakou křesťanskou seznamku? Můžeš mi napsat na adresu v profilu.

Mirek: Thor Heyerdahl,no to je legenda.Jak píšeš o tom křesťanství,ano chodím do kostela,jak říkají ateisté "je to taková berlička pro slabochy". :-D

Každý potřebujeme něco, co nás drží. Většina lidí si to ani neuvědomuje, mají partnerku, rodinu, jsou zdraví.